Jezuitský konvikt

Ulice Božího Těla a příchod prvních jezuitů

Historie proslulého jezuitského konviktu (z latinského slova convictus, tedy spolužití) coby instituce se začíná psát s příchodem prvních dvou jezuitů do Olomouce o Velikonocích 1566 - Jana Aschermanna a Štěpána Rimmela. Klíčovou roli tehdy sehrává olomoucký biskup Vilém Prusinovský. Plně na vědomí totiž bere finální výnosy ze zasedání Tridentského koncilu v roce 1563. Římskokatoličtí biskupové jsou tehdy automaticky povinni zřizovat semináře pro výchovu kněžského dorostu, který je nezbytný pro nastupující protireformaci.

Právě pro tento úkol jsou jezuité, tedy Tovaryšstvo Ježíšovo, dokonale spolehlivou volbou. Krom výuky, za niž nepožadují školné, jsou jezuité činní i jako kazatelé, zpovědníci a misionáři. Mise biskupa Prusinovského je jasná: musí se postarat jak o stravování a ubytování jezuitů a jejich žáků v Olomouci, tak o samotnou budovu, která má sloužit jako řádový dům s vhodnými vyučovacími prostory. Po několika dočasných sídlech jsou pro konvikt a seminář získány a upraveny tři domy v ulici Božího Těla (dnes Univerzitní). Řadí se k nim i pozdně gotický kostelík Božího Těla, postavený přímo v místech židovské synagogy a školy po vypovězení Židů z Olomouce v roce 1451.

Radikální zvrat přichází v květnu 1619. Kvůli nastolenému patentu je Tovaryšstvo Ježíšovo z Moravy vypovězeno a jezuité (v počtu rovných 80 osob) musí konviktní budovu bezpodmínečně vyklidit. Propuštěno je také všech 580 studentů a objekt po následující dva roky slouží jako mincovna a sklad potravin.

Vpád Švédů a barokní renesance

Jezuité se do Olomouce vrací po bitvě na Bílé hoře. Konvikt rozšiřují o další dva získané domy; o hmotné zajištění řádu se navíc zasazuje sám císař Ferdinand II., když jezuitům v roce 1624 daruje město Nový Jičín. K drastickému narušení prosperity dochází až v roce 1642, kdy do Olomouce pronikají Švédové. Po celých dalších 8 let okupace jsou v konviktu ubytováni Švédští vojáci se svými rodinami. Vybavení je z velké části zdevastováno a válečnou kořistí se bohužel stávají i vzácné svazky z jezuitské knihovny, které navíc záhy mizí v jádru mořských bouří na Baltu.

Velmi uvážené a taktické nakládání s nabytými nemovitostmi a financemi dovádí jezuity k barokní přestavbě konviktu. Ještě v roce 1661 jsou od jihu k severu vybudovány základy Starého konviktu v délce 52 sáhů. Historici se domnívají, že autorem projektu raně barokní trojkřídlé budovy o půdorysu ve tvaru písmene E je s největší pravděpodobností Petr Schüller. Přestavba je s pýchou dokončena a veřejnosti představena v roce 1674.

Píše se první polovina 18. století. Moc jezuitů roste ruku v ruce se zájmem o studium na jejich školách. Postupně dochází k výstavbě kostela Panny Marie Sněžné (1712–1719) a zejména Nového konviktu s kaplí Božího Těla (1717–1724). Zapojení Nového konviktu do jednoho impozantního komplexu s budovou Starého konviktu a budovou jezuitských škol se připisují staviteli Janu Jakubu Kniebandlovi.

Pád a vzestup olomoucké pevnosti

Společenské ovzduší ovšem jezuitům záhy nepřeje. Jejich pedagogický systém začíná být považován za zastaralý a ostře rekatolizační. V roce 1741 navíc na Olomouc doléhá nápor Slezské války. Nedostatečně zásobená pevnost nevydrží a padne. Do konviktu se nejdříve stěhuje 60 pruských důstojníků, později se proměňuje v lazaret. Jakmile pruští vojáci Olomouc opouští, vláda Marie Terezie jezuitům nařizuje realizovat celou řadu hospodářských a školních reforem. Dle jejího nařízení musí být jezuitské vysoké učení kvůli většímu uplatnění absolventů těsněji propojeno se stavovskou akademií, zaměřenou na výchovu a vzdělávání především mladých šlechticů. Rok 1758, druhé pruské obléhání Olomouce. Konvikt se znovu transformuje v lazaret.

Rok 1773, papež Kliment XIV. ruší jezuitský řád. Činí tak především na žádost Španělska a Portugalska. Prosperující jezuitské misie v Novém světě se jim totiž stávají vážným konkurentem v kolonizačních záměrech. Univerzita chvíli trpí nedostatkem aprobovaných učitelů, brzy je šlechtický ferdinandský konvikt ovšem povýšen na Collegio Nobilium, tedy na šlechtickou kolej. Budova původní koleje (dnes již Správní archiv Armády ČR na Náměstí Republiky) začíná spadat pod armádu.

Rok 1778. Ve městě razantně narůstá počet vojáků, Olomouc se pomalu, ale jistě transformuje v habsburskou pevnost. Přichází čas velkého přesunu. Univerzita, stavovská akademie, kněžský dům i šlechtická kolej se stěhují do vhodněji situovaného Brna. Budovy bývalého jezuitského konviktu na více než 200 let spadají do rukou armády. Ta v nich brzy zřizuje vojenskou nemocnici (až do roku 1802) a později také kasárna.

Současnost

Ke svému původnímu účelu, totiž sloužit akademické obci, se konviktní budovy vrací až po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2002. Dnes je tak Umělecké centrum Univerzity Palackého moderním akademickým pracovištěm se sídlem v naprosto unikátním, dějinami odzkoušeném prostředí.